VZPOMÍNKY NA ANGLII (2.část)

Angličtina je světovým jazykem, který by podle mě měli ovládat úplně všichni. Minimálně základní slovní obraty pro případ nutné konverzace. Vše by se tím hrozně zjednodušilo. Domluvíte se jí téměř po celém světě (píši téměř, protože třeba pokud se v Číně ztratíte ve městě je vám celkem k ničemu), internet se vám najednou nafoukne o miliony dalších článků a videí zajímavých lidí z celého světa a pak si taky uvědomíte, jak super je rozumět někomu, kdo nemluví vaším rodným jazykem. Sečteno podtrženo znalost dalšího jazyka přináší spoustu benefitů a pokud je jím zrovna angličtina, tak dvakrát tolik.

Nejlepší formou studia angličtiny je podle mě metoda „hodit do vody a plav“, nebo-li odjet do UK jen se základní slovní zásobou. Začátky určitě nejsou jednoduché a proto můj obdiv patří všem, kteří měli tu odvahu a udělali to. Takže třeba i Jirkovi. Mezi jeho slovní zásobu patřilo jen pár základních slovíček a frází neboť se anglicky nikdy neučil. Slovíčka, která tenkrát znal, by se dala spočítat na prstech jedné ruky a pochytil je hlavně z her. Takže jeho slovní zásobu tvořila především slovíčka typu „gun“, „kill“ a „motherfucker“. No a po roce odjížděl se stejnou úrovní angličtiny jako já – otázkou, která visí ve vzduchu a na kterou nechci znát odpověď je, jestli on je tak dobrý nebo já tak špatná. A tohle určitě není jediný případ. Znám spoustu lidí, kteří do UK přijeli s pár slovíčky a odjížděli s angličtinou téměř jako rodilý mluvčí. Jde jen o to chtít. V mém případě šlo spíš o to, že jsem měla blok mluvit, protože jsem se bála, že řeknu něco špatně. Nechci na nikoho nic svádět, ale řekla bych, že na tom má svůj podíl moje angličtinářka. A taky styl výuky, který v ČR panuje. Tohle je bod, ve kterém mě Anglie posunula nejvíc, přestala jsem se bát mluvit. Šlo to celkem jednoduše, když vlastně nemáte jinou možnost a musíte se domluvit. Ruku v ruce s tím také přišlo to, že už jsem neměla problém rozumět – v tom mi nejvíce posunul poslech rádia, televize a sledování filmů v angličtině. A samozřejmě jazyková škola, kterou jsme navštěvovali. Ty 3 hodiny týdně jsou opravdu znát. Pokud vyjedete sami, je progres samozřejmě rychlejší, než když odjedete v páru. I přesto, že se snažíte v páru mluvit anglicky, stejně vždy nakonec sklouznete ke svému rodném jazyku.

Práce

A jaká tedy byla naše náplň práce? Tady bych jen ráda zmínila, že práce au-pair nespočívá v tom, že bude děti vychovávat (od toho mají děti rodiče), ale jejími hlavními povinnostmi je starat se o děti. To znamená zajistit jim čisté oblečení, pomoct jim obléct se pokud to sami ještě nezvládají, uvařit, zahrát si s nimi hry, popřípadě dohlédnout, aby si udělaly úkoly apod.. „Naše“ děti byly už větší a samostatnější takže jsem se starala hlavně o domácnost.

Každý den začínal tím, že jsem šla probudit nejmladšího chlapce (10 let) a popohnat ho, aby se připravil do školy. A hlavně, aby si vyčistil zuby. Ostatní už byli samostatní. Pak jsem vybrala z košů prádlo a hodila prát pračku. A když byl dům prázdný, začala jsem s úklidem – úklid kuchyně, jídelny a společných prostor. Pokud bylo potřeba, tak jsem vysávala. Dětské pokoje jsem nijak extra neuklízela. Pak jsem převlékala povlečení, myla koupelny a utírala prach jednou týdně. Prát a žehlit jsem musela každý den. Časem už pak zjistíte, co je potřeba udělat a co je nejvíc vidět. Každý večer kromě víkendů jsem vařila pro nás a pro děti večeři. Rodiče přijížděli domů až večer a tak jsme jedli s dětma my. V neděli nás pak vždy zvali na rodinnou večeři, kdy vařila hostitelská máma. To bylo pěkné gesto.

Jirka měl trochu jiný rozvrh než já. Jeho povinnosti zahrnovaly rozvoz dětí do školy a jejich vyzvednutí ze školy. Při čtyřech dětech, kdy každé chodí do jiné školy a končí v jiný čas, je to opravdu hodně ježdění. Dvě starší děti naštěstí vozil jen na zastávku. Důvod byl ten, že děti to měly na zastávku trochu „z ruky“, jelikož se dům nacházel tak trochu na samotě. Jak jistě víte, v Anglii se jezdí vlevo. A popravdě to chvilku trvá, než se adaptujete. A je i dost možné, že párkrát špatně zaparkujete a urazí vám zrcátko nebo narazíte do auta před vámi, ve kterém jede host máma. Ale tohle všechno vás zocelí a stane se z vás opravdový profík. Viď, zlato. Na Jirkovu obhajobu (a taky abych si vyžehlila to, jak jsem na něj všechno práskla), vážně to řízení vlevo není jednoduché. Přidám-li k tomu úzké cesty obehnané živými ploty, kde není možné vyhnout se jinak, než vycouvat a doplním to skvělým nápadem místních pořídit si do těchto podmínek co největší auto, třeba Range Rover, tak je to fakt zkouška. A pak nastane ta chvíle, kdy už si myslíte, že to všechno dáváte levou zadní a on přijde několikaproudový kruháč – to je teprve výzva!

Mezi další úkoly patřila starost o zahradu a dům. Pokud dům byl sídlem, pak zahrada byla skvostem. Byla obrovská se spousty zákoutími – skrytá zahrada s jezírkem a domkem, malý sad s lavičkou a políčkem lučního kvítí, část s prolézačkami pro děti, místo s trampolínou a tenisový kurt. Rodina si ji nechala navrhnout zahradním architektem, který tam pak ještě jednou týdně docházel zahradničit. Jirka mu pomáhal a pak přes týden pracoval na zahradě sám. Nepatří mezi velké zahradníky či pěstovatele, takže samotnou práci na zahradě si tolik neužíval, jedinou satisfakcí pro něj asi bylo to, že mohl jezdit na traktůrku. V zimě se toho na zahradě moc nedělo, za to v létě bylo práce až až. Třeba stříhání živých plotů občas vypadalo jako nekončící příběh – než jste skončili, mohli jste začít zase od začátku. Onen zahradník nám také domluvil menší brigádu – pro mě úklid a pro Jirku další práci na zahradě. Čas jsme na to měli a každá libra dobrá. Dojížděli jsme k paní Linsey, která žila se svým manželem a synem v krásném „jen“ 300 let starém sídle. Uvnitř to vypadalo jako na zámku. Když jsme se vraceli zpátky do Čech, tak koupili dvakrát tak velký dům s třikrát tak velkou zahradou a pozemkem pro koně, které nemají. Ten byl ještě starší, o 300 let. No, prostě něco na důchod.

Člověk sice dělal rukama/“otročinu“, říkejte tomu jak chcete, ale na druhou stranu pracoval jen 4-5hodin denně a měl čistou hlavu. Ty největší náklady platila rodina (jídlo a ubytování) takže jsme dostali na ruku čisté peníze. V době kdy jsme odjížděli, ještě dávno před Brexitem, se kurz libry vůči naší koruně pohyboval na skoro 39Kč. Při kapesném 100liber týdně se nám to vyplatilo.

A příště už konečně něco o jídle a Angličanech!

S láskou vaše Veggie…

Napsat komentář