THAJSKO – same same but different (1.část)

Thajsko je zemí, která člověku učaruje. Zemí, kde je všechno tak nějak stejné, ale přeci jiné. Při plánování téhle dovolené jsem čekala, že se stane něco nezapomenutelného. Jak moc, to jsem však netušila. Ale pojďme úplně na začátek.

16 dní volna. 1 krosna a 1 batoh. Spousta hodin v letadle. Krabi, Ko Lanta, Railay, Ko Poda, Bangkok. 1 krát vyrážka na obličeji (bohužel já). 2 krát spálení sluncem (spravedlivě oba). 1 krát oteklý obličej (bohužel zase já). 1 krát nehoda na skútru (to jsme odskákali oba včetně skútru). A my dva – Thailand survivors!

Tak my letíme!

1.den
Naše letadlo směr Dubaj se odlepuje od země přesně v 15:15, 26.1.2017. Ten čas je pro mě tak trochu magický, neboť jsem se v tuto hodinu a minutu narodila. Beru to jako dobré znamení toho, že tahle dovolená bude určitě vydařená. Letíme s Emirates, takže si užíváme pohodlí a luxusu, jako je výběr vegetariánského jídla (#veggielover) a obrazovky zabudované v sedačce s nejnovějšími filmy. Cesta ubíhá hladce a my brzy přistáváme v Dubaji. Přestupujeme na další let směr Bangkok. Opět s Emirates (ne, že bych chtěla dělat reklamu – ale jsou věci, na kterých se nevyplatí šetřit). Jako velké plus beru to, že sedadla jsem opravdu relativně velká (pro skřítky jako já ultra velká) a člověk se i vyspí. Což je při cestě, která trvá průměrně kolem 12-15h opravdu nezbytné. Na mezinárodní letiště Suvarnabhumi přilétame v ranních hodinách místního času. Tím však naše cesta zdaleka nekončí. Čeká nás totiž přesun na letiště Don Mueang a odtud let s místníma aerolinkama směr Krabi. Tady nastává jedno z prvních zaváháních, jelikož jsem sice měla zjištěno, odkud odjíždí shuttle bus, ale mé informace se úplně neshodovaly s logickým uspořádáním budovy letiště. Nakonec jsme to však našli a zvesela ujížděli směr Don Mueang. Odtamtud s Thai Lion Air do Krabi. V Krabi je poměrně malé letiště, takže najít stánek, kde prodávali jízdenky na autobus Krabi Town už byla hračka. Na první noc jsem zabookovala přespání v hotelu (který bych spíš hodnotila jako hostel). Pokoj s větrákem, zatuchlým odérem a plesnivýma dveřma. Co chceš za 350Kč na noc za dvě osoby. K tomu jako bonus vyrážka na obličeji, kterou jsem buď měla z toho povlečení a nebo krému, který jsem použila. Ale nebudu se přeci hroutit hned první den. Vždyť jsem v Thajsku!

Low cost? Tohle bylo too low…

2.den
Po probuzení do vedra a s vyrážkou na obličeji se rozhodneme vyrazit do města na snídani. Jakožto nesmělí evropané volíme jistotu a míříme tam, kde se to hemží dalšími bledými tvářemi. Na thajské jídlo je ještě brzy a chce to aklimatizovat se pomalu. Po snídani nás čeká přesun na ostrov Ko Lanta, kde máme trávit první “šťastné” dny naší dovolené. Zde nutno podotknout, že Ko Lantu jsem naplánovala až na poslední chvíli a moc se mi tam nechtělo. Jo, intuice se nemá ignorovat! Každopádně jsme si na recepci hotelu zamluvili lístky na minivan, který nás měl za chvilku vyzvednout. Tak si tak vesele čekáme a po pár minutách přijíždí menší dodávka s otevřenou zadní částí a pár pasažéry, která zastavuje a vyzývá nás k nástupu. Říkáme si, že to asi bude ten “minivan” a nastupujeme. Plni euforie, že jedeme něčím, čím jsme ještě nejeli a někam, kde jsme ještě nebyli si užíváme každý metr ujeté trasy. Asi tak každé 2 minuty dodávka zastavuje a nabírá další lidi. Někteří vystupují a platí řidiči. Bylo nám trochu divné, že po nás nikdo nechtěl vidět zakoupené jízdenky a zhruba tak po 10ti minutách zjišťujeme proč. Dodávka zastavuje a k nám pospíchá majitel hotelu, který se tam objevil z ničeho nic. Rozrušeně na nás mává a lámanou angličtinou vysvětluje, že tohle není ten minivan! Nasedáme k němu do auta a odváží nás zpět před hotel, kam zhruba po 5ti minutách přijíždí opravdový, klimatizovaný minivan. To, do čeho jsme předtím nastoupili se jmenuje songthaew a jde o jakýsi pick-up, který rozváží lidi po městě. S řidičem se předem domluvíte na ceně a při výstupu zaplatíte. Nu, tak jsme zase o něco chytřejší. Na Ko Lantu přijíždíme v odpoledních hodinách. Každý, kdo si přečetl minimálně jeden článek o Ko Lantě, tak ví, že je to ostrov, kde se jezdí převážně na skútrech. Nebo také na kolech. Ale skútry převládají. Nutností je tedy mezinárodní řidičský průkaz na skútr. Míříme do nejlépe vypadající půjčovny skútrů a vybíráme nejnovější a nejsilnější model Hondy v bílé barvě (chyba č.1). Cenu usmlouváme na tu nejpřijatelnější (cca 150Kč na den). Jde to hladce, stačí říct, že půjdete ke konkurenci, která je zrovna naproti. Majitel půjčovny se netvářil moc nadšeně a trochu ho podezřívám, že nás v tu chvíli proklel. Jinak si logicky nedokážu vysvětlit sled událostí, které pak nastaly. Po chvíli vyjíždíme směr naše ubytování, které jsem také zabookovala dopředu a nacházelo se asi v polovině ostrova. Vede tam jen jedna cesta, takže to nejde minout. Jedna z věcí, které si všímám, je počínající absence dopravních značek (ignorované varování č.1) čím dále jedeme na jih. A narůstající počet lidí na skútrech bez helem a s holýma rukama, nohama (ignorované varování č.2). Zbytek dne už trávíme na blízké, ne příliš čisté, pláži a v našem pěkném bungalovu.

Snídaně v Krabi – acai bowl s výbornou granolou (May and Mark´s House)
Ko Lanta a výhled z našeho bungalovu

3.den
Ráno se probouzíme do sluncem zalitého dne, vyrážíme do blízké vesničky na snídani do stylového podniku Drunken Sailors a pak rovnou na krásnou pláž Bamboo Beach. Po cestě si ještě prozřetelně kupujeme slunečník a už nám nic nebrání v tom, vyvalit se v 10h dopoledne na pláž. Ano, vím, že se nemá opalovat v poledních hodinách. Ale na naši obranu, měli jsme bio malinový olej (ochranný faktor SPF až 30) a slunečník. A většinou nám to opravdu stačí. Slunce prostupovalo skrze tenkou textilii na slunečníku, tak jsme se přesunuli do místního baru na pláži, kde jsme si dali oběd a nejlepší mango lassi. Kolem 15.h, když už máme tváře rudé (a konečně si aspoň trochu připadáme jako místní) na skútru vyrážíme směr náš bungalov. I když si nepřipadáme spálení, naše pokožka to vidí jinak. Jirkovi naskákaly puchýřky na zádech, má spálená předloktí a hřbet rukou (jo, i tahle místa se dají spálit) a mně začal otékat obličej. A když řeknu otékat, myslím tak, že by mě ani vlastní rodiče nepoznali. Vyděšeně jsem na obličej stříkala jednu vrstvu pantenolu za druhou přičemž později zjišťuji, že byl prošlý. Také jsme se zastavili v místní lékárně, abychom nakoupili aloe vera gel a prášky ala Zyrtec. Alergická na nic nejsem, takže na sebe zoufale koukám do zrcadla a stále nevím, jak si ten oteklý obličej vysvětlit. Zobnu si prášek na noc a doufám, že se ráno probudím a zjistím, že to byl jen zlý sen.

Liduprázdná pláž Bamboo beach

4.den, 5. den
Bohužel nebyl. Ráno koukám do zrcadla a nepoznávám se. Vypadám trochu jako mongolka. Ale vůbec ne hezká mongolka. Ještě štěstí, že jsme nakoupili den předtím banány a nemusíme opouštět bezpečí bungalovu. Díkybohu máme funkční wifi a dostatek aloe vera gelu, po jehož namazání jsme sice celí zelení, ale aspoň na chvilku spokojení.

Západy slunce stály za to…

6.den
Popálená kůže se moc nehojí, otok obličeje neustupuje. Jo, takhle jsem si tu dovolenou nenaplánovala. Jedno je jasné, slunci se musíme vyhnout, ale už nás nebaví být zavření na pokoji. Navíc musíme dohnat vše, co jsme za ty dva dny polehávání na pokoji zmeškali. Rozhodneme se tedy, že se v odpoledních hodinách vydáme do blízké jeskyně. Hlavní důvody – je tam tma, takže nikdo neuvidí můj “nafouklý” obličej a žádné spálení sluncem tam taky nehrozí. Jeskyně je vzdálená vzdušnou čarou asi 200m, na skútru to trvá cca 7 min. Pečlivě se balím do mikiny a šátku, tak aby sebemenší část mého spáleného těla zůstala skryta. Kupujeme lístky do jeskyně včetně staršího průvodce, který umí všeho všudy 10 anglických slovíček. Jeho nejpoužívanější spojení je “eat water”. No, hlavně, že nás dovede do jeskyně a zpátky. Po chvilce chůze džunglí jsme úplně splavení (mikina a šátek nebyl nejlepší nápad). Jeskyně, do které vstupujeme se jmenuje Tiger Cave, což znamená, že se v ní budeme plazit po čtyřech jako tygr. Některé průchody byly tak těsné, že klaustrofobici či objemnější jedinci by mohli mít dost velký problém. V jeskyni potkáváme dva Frantíky, kteří jsou stejně špinaví, upocení a zničení jako my. Hned jsme se cítili lépe, že v tom nejsme sami. Nabití novým přílivem energie z toho, že jsme to zvládli se spontánně rozhodneme, že se ještě tentýž den vydáme do starého města. To je vzdáleno asi tak 20-30minut jízdy na skútru. Špinaví z jeskyně si dáváme sprchu a já volím jako vhodný outfit lehké letní šatičky. Pak se zarazím a raději se převleču do dlouhých kalhot s tílkem a šátkem přes ramena. Přeci jen už bude k večeru zima. Jirka se obléká do kraťasů a trika jako obvykle (chyba č.2). Usedáme na skútr a vyjíždíme. Asi po 10ti minutách cesty se blížíme do zatáčky, která rozhodně nevypadá jako pravoúhlá. Bohužel je. Naše rychlost by tedy měla být tak 20km/h. Bohužel není. Cesta rovná, místy štěrk a jeden hrbol. Jak to tak do té zatáčky klopíme, hlavou mi prolétá myšlenka, že tohle fakt nemůžeme dát. Najíždíme na hrbol, ten nás vynáší a my padáme i se skútrem na levý bok. Sklouzneme se do protisměru, kde naštěstí všichni stíhají zastavit. Jirka nabitý adrenalinem vstává ze země a mluví ke mně. Já se snažím popadnout dech. Vůbec to nejde. Po chvilce se nadechnu a v duchu si říkám, že tohle už nikdy nechci zažít. Všichni k nám přiskakují a skútr odklízí ke kraji. Nám pomáhají posadit se a starostlivě se ptají, jak můžou pomoct. Po kontrole všech částí těla je závěr následující – Jirka odřené rameno (jo, sedřel si tu spálenou nezahojenou kůži), odřená celá noha a naražená žebra. Já odřené předloktí, dlaň a rozseklá kůže na boku (kalhoty mě zachránily před horším scénářem). Pomalu se zvedáme, Jirka bere skútr abychom dopajdali do lékárny vzdálené asi 50 metrů a nakoupili dezinfekci a náplasti. Rezignovaně a se strachem v očích znovu usedáme na skútr a vyrážíme do našeho obydlí, které se stává opět naším útočištěm na několik dalších dní. Tam, přes slzami zalitýma očima (jo, já je mám stále oteklé, tak přes ně sotva vidím), drhneme štěrk a písek ze všech končetin. Mohlo to však dopadnout hůř.

7.den, 8. den
Letargie se střídá s ironií, kdy si říkáme, co horšího se nám ještě může stát? Ještě jsme neměli střevní potíže, ještě nás neokradli, ještě nás nepopálily medúzy, ještě nás nekousla opice, … co přijde dalšího? Na pokoji si “lížeme” rány a polemizujeme o tom, že možná se tohle všechno mělo stát. Možná máme zpomalit, přestat se hnát a snažit se všechno stihnout. Možná jsme si to nejhorší už vybrali a teď nás čeká skvělá dovolená. Máme přeci ještě 8 dní. I když nemůžeme do vody a na slunce. Dobře, možná ne tak skvělá, ale fajn dovolená. Jedno velké pozitivum, už mi začal odtékat obličej a mám oteklý jen nos. Je fajn vypadat zase jako já.

Pokračování příště…

1 Comment

  1. Josef Kňazovčík says: Odpovědět

    …čtu a přemýšlím co je lepší, zda pěkně popsaná dovolená nebo její vlastní prožitek. Určitě každá zkušenost je dobrá , zvlášť když ji získáme v zahraničí. Člověk by měl vždy volit mezi bezpečností a akcí nabytých zkušeností. Věřím, že v následující části to bude už jen o pěkném zážitku z hezké dovolené… zdraví pepkna

Napsat komentář