LYŽOVÁNÍ V NASSFELDU aneb hory, ten bílý nepřítel …

Nelyžuju. Jediné lyže, které si matně vybavuji byly červené lyže s vločkami a řemínkovým vázáním, tenkrát celé ještě ze dřeva. To mi mohlo být tak pět. A pominu-li pár kopců sjetých v běžkách, tak opravdu nelyžuju. Bude tomu tak 4 roky, co mě Jirka naučil lyžovat. Pamatuji si to jako dnes, lyžáky mi byly dost volné a lyže byly o 15 čísel delší než já. Ale dala jsem to. Pár obloučků jsem zvládla, párkrát jsem spadla, ale nakonec se dalo říct, že jsem se naučila lyžovat. Což o to, že po sjetí jednoho kopce jsem byla vyřízená, modrá sjezdovka pro mě představovala ten největší level a na vrcholu každého kopce na mě šly mdloby – byla ze mě lyžařka. A tak, když přišel čas každoročních firemních hor dlouho jsem váhala, zda jet. Až mě ukecali. „Víš, já taky moc nelyžuju“, říkali. „Já se taky dost bojím, už jsem na tom dlouho nestála“, říkali. „Tam se nejlíp rozjezdíš, loni se tam jedna kolegyně učila lyžovat“, říkali. „A jsou tam krásně upravený a široký sjezdovky, kde skoro nikdo není“, říkali. Ale to hlavní neřekli. Třeba to, že ti, co „moc nelyžují“ sjedou červenou jak nic. Nebo, že ta kolegyně se učila „znovu“ lyžovat po 15ti letech nelyžování. A taky nezmínili, že ty široký sjezdovky vypadají prázdně, neboť lyžaři projedou tak rychle, že si jich skoro nevšimnete (pokud do vás teda ve 100km/h rychlosti nesmetou).

Už jsem se upsala a nešlo z toho ven. A tak jsem si řekla, že když nepodcením přípravu, tak to možná půjde samo. Vědoma si nedostatků mého předchozího vybavení, vydala jsem se tedy do půjčovny lyží plně připravena. Vyzkoušela jsem si asi desatery lyžáky, řekla, že chci kratší lyže a že jsem začátečník. Odcházela jsem se skvěle padnoucími lyžáky, hůlkami a lyžemi Atomic. V tomto bodě nevím, jestli si ze mě chtěl kluk z půjčovny udělat srandu, ale půjčil mi lyže Atomic Race. Každopádně tou volbou pobavil hodně lidí.

Jelo se do Nassfeldu. Cesta probíhala skvěle, přijeli jsme tam až za tmy. To mě trochu uklidnilo, preferuji sladkou nevědomost před krutou realitou, takže jsem byla docela ráda, že jsem ty kopce ten večer neviděla. Možná bych nespala vůbec, takhle jsem naspala aspoň 4 hodiny. A druhý den, hned ráno, hurá na svah, protože to je sníh nejlepší a sjezdovky nejupravenější. Namalovala jsem se, upletla slušivý cop a hodila na sebe sladěný outfit – řekla bych, že to je prostě ženská logika, i přesto, že nepředvedu velké výkony, chci u toho aspoň vypadat dobře. Vydaly jsme se my tři nelyžařky a jedna zdatná lyžařka. Hned kousek za apartmánem jsme musely sjet menší kopec, což se ukázalo docela jako problém. Chvilku jsme otálely a pak se po menším připomenutí rozjely. Většinu kopce jsem plužila a ujišťovala se, že nějak se začít musí. Přijely jsme k lanovce, koupily skipass (sebevědomě jsem si koupila skipass na tři dny, protože si ho kupovali všichni a já nechtěla být pozadu) a jelo se nahoru. Jako úplně nahoru. A když se jede nahoru, musí se taky dolů, logicky. Už teď vím, že byla chyba jet se zdatnou lyžařkou, protože nás vzala hned na červenou. A nebyla to obyčejná červená, byla červenější, protože byla v Rakousku. Dál si taky myslím, že lidé, kterým jsem říkala o tom, že neumím lyžovat, to brali jen jako falešnou skromnost. Ale já opravdu nekecala. Byly jsme úplně nahoře a mě polil pot. Od té doby, co jsem se naučila lyžovat mám menší blok na vrcholu každého kopce a zaseknu se. V tom mi pomohly holky, které se rozjely a nějak jsme to sjely, já teda ultra pomalým tempem, i přes mé závodní lyže. Pocit to byl skvělý, ale představa další jízdy pro mě byla hodně stresující. Asi při čtvrté jízdě se to stalo, ztratila jsem holky. Jezdily vždy trochu napřed a čekaly na mě, tentokrát jsem je však na rozcestí nezahlédla a pokračovala jsem na jinou stranu. Popravdě jsem bojovala s myšlenkou zout lyže a vykašlat se na to, ale hecla jsem se. Dojela jsem někam až úplně na konec, tam jsem se zeptala nějakých Poláků, kde jsem a jak se dostanu zpět. Asi to celé trvalo příliš dlouho, protože nahoře jsem pak potkala další kolegy, co se mě ptali, kde jsem byla, že mě holky hledají a čekají na mě dole. V tu chvíli se to ve mně zlomilo, unavená a naštvaná sama na sebe, že mi to nejde, jsem řekla, že budu nahoře a dolů už nejedu, jedině lanovkou. A tak jsem sundala lyže a šla si lehnout na lehátko k baru. Jak jsem tam tak seděla a dívala se na tu nádheru, uvědomila jsem si, že ji ani nedokážu docenit. Pohlcena myšlenkami nad vlastním selháním a neschopností překonat strach, mě překvapila kolegyně. Když mě viděla v jakém jsem stavu, sebrala se a šla na bar objednat aperol, který jsem v tu chvíli opravu potřebovala. A tak jsme tam tak ležely na pytlech, popíjely aperol, opalovaly se a povídaly si. Postupně se k nám přidávali další kolegové, aby také aspoň na chvilku spočinuli a nachytali pár paprsků. Čas utíkal a blížila se doba, kdy jsem opět měla obout lyže a sjet to dolů. No, nebudu to natahovat, dolů jsme opět plužily, protože jsme hladové, unavené a posilněné alkoholem měly ještě větší respekt než předtím. A i přes naše neomezené pojištění, jsme si nechtěly rozbít pusu, pud sebezáchovy byl příliš silný.

Pro další den jsme zvolily jinou taktiku (ne, rozhodně ne taktik zkusit šůšn), a to dostatek spánku a modré sjezdovky. Sjezdovky byly opravdu mírnější, sice to stále nebyl mírný kopec, jaký bych si představovala já, ale tady jsem neměla až takový problém ho sjet. Když jsem začala cítit únavu (přesně po prvním kopci a půl – bohužel má fyzička je teď na nule, dost mě odrovnala ta pražská chřipka), rozhodla jsem se zakotvit v jedné malé restauraci, opět na sluníčku. Když už se tu nenaučím lyžovat, aspoň přijedu opálená, to byla moje nová taktika. A musím říct, že se to povedlo, večer jsem byla nejopálenější (nejčervenější) ze všech. Počkala jsem tam na holky, daly jsme si oběd a dál relaxovaly. Později už jsem chtěla na apartmán a tak jsme si jely sjet poslední modrou. Omylem jsme najely do nějakého hada (hodně klikatá cesta s kopečky) – a musím říct, že to plužení jsem tam fakt zdokonalila. Aby toho nebylo málo, na konci nás to ještě vyfotilo, tak doufám, že tu fotku nikdy neuvidím. Dole u sjezdovky jsem se s holkama rozloučila a vydala se směr apartmán dle pokynů kolegyně, která vypadala, že se v mapě vyzná z nás tří nejvíc. Vypadala. „To jen vyjdeš kopec, dáš se doleva a tam už jsou apartmány.“ Jo, to je jednoduchý. A tak jdu, lyže na rameni, lyžáky na nohou, stále jdu, apartmány nikde. Přišla jsem k nějaké bráně. Hm, tak možná jsem neměla jít doleva, ale doprava. A tak se vracím zpět až přicházím do malebného městečka, celé ho projdu a pak se ocitám zpět na místě, ze kterého jsem vycházela. Pokud vám to v tuhle chvíli ještě nedošlo, nemám orientační smysl. Jako vůbec. A tak volám kolegyni, že tam žádné apartmány nejsou, přičemž mě její reakce trochu zaskočila: „Já jsem teď jela lanovkou a naše apartmány jsou na druhé straně, takže buď budeš muset jet nahoru a sjet to a nebo jít těmi serpentýnami dolů.“ Tak co myslíte, že jsem si vybrala? Představa jízdy po červené se mi vůbec nezamlouvala, navíc v unavených nohách nachozeno bezmála půl kilometru v lyžácích. A tak jsem přehodila lyže na druhé rameno a vydala se dolů. Nebudu tu popisovat kolik nadávek padlo při cestě dolů, jsem přeci dáma. Každopádně jsem se na tom snažila vidět jen to dobré a brala to jako docela pěknou 2,5 km procházku (když opomenu ty lyže a lyžáky). A myslím, že mě to i psychicky posílilo. Ale ne natolik, abych se ten večer neopila a tím pádem lyžování další den (konečně poslední) neodpískala. Stejně byla mlha a mokrý sníh, a taky určitě nějaké výbuchy na Měsíci, prostě celkově špatná konstelace. Kdo ví, co bych si zlomila kdybych šla.

A jestli pojedu příští rok znova? Určitě ne. Na lyžování jsem nezanevřela, ale pár věcí mě to naučilo. Třeba to, že mé děti se naučí lyžovat co nejdřív nebo pojedou minimálně na lyžák. A taky to, že je v tom člověk vždycky úplně sám, nehledě na to kolik lidí máte kolem sebe, ten kopec musíte sjet jen vy. A taky nepodcenit přípravu, fyzičku a tak, přeci jen je to náročný sport. Pro lyžaře to tam však musí být ráj a obdivuju všechny, kteří to sjíždí jako Ester.

Vaše Veggie ♡

Napsat komentář